Autor příspěvku – paní Katka Bílá
Od prvních dnů kam sahá moje paměť v tomto životě, kdy jsem začala ve svém dětském věku vnímat svět, jsem nechápala, proč se mi to děje? Strachy, odstrkování, nepochopení, nikdo mě neměl rád. Jednoduše jsem byla velmi nešťastné dítě. Žila jsem v nefunkční rodině a podle toho vypadaly podmínky, kde se odehrával můj život. Opak byl pravdou. Byla jsem rozmazlená, vzteklá, nezvladatelná, ve škole jsem byla lempl, který nic nedotáhnul dokonce.
Někde v pozadí jsem tušila, že je něco jinak, že mi něco někam uniká a já nejsem schopná vidět, kam, jak a proč? Proč se to děje, proč mě? Neviděla jsem to ještě dlouho. Byla jsem slepá, jako kdybych měla přes oči šátek a nešel sundat. Dnes vím, že jsem byla nevědomá, naivní a hloupá. Vnímala jsem svět jen po povrchu. Moje úroveň vědomí byla nízká, žila jsem v pekle.
V dospívání jsem udělala spoustu špatných věcí, lhala jsem, podváděla, byla sobecká, myslela jen na sebe a své potřeby. Nechala jsem se zaslepit penězi a odehnala od sebe člověka, který mě měl rád, protože jsem se chtěla mít dobře, a mít vše co k životu přeci patří. Auto, dům, dovolenou. Nevěděla jsem, že na světě není předmět a požitek, který by mě udělal šťastnou, že uspokojuji své potřeby na nízké úrovni. Netušila jsem, že ve skutečnosti trpí moje duše. Svět zkrátka končil na špičce mého vlastního nosu, a do něho ještě navíc hodně pršelo. Všechny jsem soudila, posuzovala, hledala jsem na všech jen chyby. Pro samou pýchu a aroganci jsem neviděla, že to vše je uvnitř mě samotné, že to já sama jsem plná nectností a zlosti, že já sama jsem to vše dopustila, že já sama jsem vinná. Neviděla jsem ani to, že jsem to právě Já, kdo s tím může něco udělat. Postavit se tomu čelem, přiznat si, že tenhle svinčík, ta chatrč je ten chrám, svatyně, kterou hledám. V ní žije moje duše ve strašných podmínkách a já jí tam nechávám trpět. Tuším, že toho je víc. Věci, které nejsem ještě schopná vidět ani teď.
Prosila jsem, dnes s určitostí vím, že jsem nevěděla koho a o co, ale prosila, aby se něco stalo, aby mi někdo pomohl. Pak se stal asi zázrak, stalo se to. Sled událostí, které mě dostaly z pekla ven, tam kde jsem dnes. Dnes už vím, vidím, že na to, abych se posunula, musím sebrat všechny síly, postavit se rovně, mít pevný postoj a začít něco dělat. Uklízet, vyčistit ten zašlý příbytek, aby mohl zase zazářit. Krásný dům plný lásky a pravdy. Poprosit za odpuštění všechny ty, kterým jsem ublížila, všem o kterých se domnívám, že ublížili mě, Odpustit. Přijmout vše, tak jak to je a být vděčná za příležitost vše napravit. S tím, s čím si nevím rady, odevzdat. Důvěřovat a opustit všechny pochyby a staré návyky.
Jsem vděčná za tu obrovskou lásku, kterou dostávám a za to, že je. Nemůžu jí ani všechnu pobrat a tak se chci podělit. Jsem vděčná za svůj život a šanci, kterou jsem dostala. Dnes už vím, že na mně záleží, jestli budu šťastná a jak bude můj život vypadat. Já nechci žít v pekle. Tuším, že tam někde venku je spousta bytostí, které mají plné ruce práce, abychom my všichni mohli tady na tomto krásném místě Být a z úcty k nim, chci být lepším člověkem.
Proto už vše špatné nebudu dělat a prosím celé nebe, aby mi dalo sílu vydržet. Prosím celé nebe, aby dalo sílu nám všem. Doufám, že inspiruji alespoň jednu lidskou bytost k pohledu do svého nitra.
Katka Bílá
Celý tento článek mi velmi připomíná aplikaci metody Dvanáct kroků, kterou používá ke svému vyléčení skupina Anonymní Alkoholici, jejich obecnější variantu jsem přeformuloval a vložil jako příspěvek na server.
Při studování překladu Hawkinsovi knihy Léčení a uzdravení mne zaujal popis způsobu odpuštění. Komu v sobě vlastně odpouštíme?
http://www.hawkins.support/studijni-knihy/d-r-hawkins/leceni-a-uzdraveni/kapitola-2-pomoc-pri-leceni/
(použitý text je zatím automatický – počítačový překlad)
…Odpověď nalezneme, když se podíváme na povahu nevinnosti a sledujeme, co se s ní děje u dítěte. Nevinnost dítěte může být také porovnána s hardwarem počítače. Hardware je nevinný a je to software, který prochází hardwarem a vytváří výstup. Ovšem hardware není ovlivněn samotným softwarem. Podíváme se na dítě a vidíme nevinnost jeho vědomí. Jak všechno negativní programování přichází k nevinnému dítěti? Přichází z důvodu nevinnosti; dítě věří tomu, co mu bylo řečeno.
Z jeho lásky a důvěry rodičů, učitelů a světa televize, reklamy a společnosti se dítěti začíná programovat. Nevinnost dítěte se postupně zhoršuje, protože nyní zobrazuje všechny programy, které si vybral z této primární neviny. Začíná uvěřit předsudkům svých rodičů a spoluhráčů, jako jsou malé ponížené poznámky jako: „Nehrajeme s určitými druhy lidí. „Co koupí ten negativní program? Je to nevinnost dítěte, která zůstává v našem vědomí po celý život. Vždy se to děje. Z té nevinnosti je to, že kupujeme chybu, ale samotná vnitřní nevinnost je neuspokojená. Musíme se vrátit do uznání této vnitřní nevinnosti, abychom odpustili sebe i ostatním.
Tato vnitřní nevinnost nám dovoluje naučit se něco nového: Nevinnost dítěte se nikdy nezmění; ve skutečnosti je to nevinnost dítěte uvnitř vás, že se tyto slova vyhýbá právě této druhé. Nikdy se nezmění; to je to stejné věřit, věřit a „doufat, že slyšíš pravdu a budeš jí otevřen“ nevinnost, která pokračuje. Dokonce i když nevěříte tomu, co právě čtete, je to proto, že ve vaší mysli se objevuje nějaký protikladný program: „Nevěřte. „A byla to vaše nevinnost, že koupil program“ Nikdo nevěřte. „
Dokonce i nedůvěřivá osoba to dělá z důvěry. Oni věří pravdě tohoto prohlášení. Možná jednoho dne jejich otec řekl: „Nikdo nevěřte tam venku“ a to byla jejich nevinnost, která koupila nedůvěru. Avšak samotná nevinnost je nezničená a nedotčená, protože se nikdy nezmění. Je to přirozená povaha samotného vědomí. Jedná se o hardware počítače a bez ohledu na to, kolik negativních myšlenek bylo slyšet, programy, které se hrají přes mysl, neovlivňují hardwarový hardware, a zůstávají nedotčené, bezvýrazné, nedotčené a čisté. Tato vnitřní čistota je stále v nás všem.
To nás přivádí k soucitu, protože nyní vidíme, jak jsme vybírali programy, jak jsme vyrůstali v mládí nebo dospívání. Nechceme například připustit, že máme negativní myšlenky, pocity nebo dokonce strach, nebo že máme touhu nebo pocity ztráty, lítosti nebo beznaděje. Ty jsou nepřijatelné. Nenávist a vina se hromadí z neustálého odmítání naší vlastní lidskosti. V důsledku toho se musíme přesunout k lepšímu, léčebnému způsobu, jak být s námi. Je to snadné, když si jen zvolíte soucit a odpuštění.
…
Vážení
Domnívám se, že tu jde o velké nedorozumění. Na web http://www.hawkins.cz (jde o jiný web) jsem napsal tento komentář:
—————————————————————————–
Jen málokdo dokáže to, co je zde napsáno v příspěvku MOJE BYTÍ. Klobouk dolu před tímto obratem a zlomem v životě jedince. Jde o to, že tu dochází k diametrální proměně osobnosti a k tomu, že je tu zvířecí princip, který kraluje v člověku a kterému říkáme EGO, pojednou zbaven vlády a dán do služeb našeho vyššího principu, tedy našemu JÁ. Proto se zde mluví o zázraku. Ano je to zázrak se vším všudy. Protože dotyčný najednou uvidí svět v úplně jiných barvách, jiných kombinacích a jiných souvztažnostech. Najednou vidí, že vše je jen dobré a zlo, které měl za všemocné, pojednou mizí. Nejenom to, on najednou vidí opravdu zázrak. Zlo totiž bylo pouze v něm a pouze skrze něho tvarovalo jeho okolí, tedy jeho svět.
Znám mnoho lidí, kteří jsou ochotni pro svou popularitu udělat cokoliv a tak jsou schopni se vylíčit i jako zloduši, kteří dnes o tom mohou i vyprávět. Ale ouha. U nich žádný zázrak nenastává, protože to je jen jejich EGO, které na sebe chce strhávat pozornost.
Znám mnoho lidí, kteří neustále naříkají, že dělají vše, aby se zbavili problémů a to jak oni samotní, tak i ti v jejich okolí. Jenomže se nic neděje a „ruka osudu“ na ně dopadá stále a jim se stále nic nedaří. Nejde o zlom a nejde o pomoc. Jde jen o to, jak na sebe opět upozorňovat jako na oběť.
Tato zpověď autorky je cosi, co je nepřenosné a co nelze slovy popsat. Je to zlom uvnitř jí samotné, který pochopí a jemu porozumí pouze ten, kdo ho sám zažil.
Přeji autorce, aby vytrvala na duchovní cestě.
—————————————————————————-
Co z toho plyne? Dle mého názoru následné:
Odpuštění sobě je zhola něco jiného, nežli to, co je zde řečeno v komentáži pana Mačta. To není odpuštění, ale pouze konstatování, že jsem něco dělal špatně. Že to něco není dobré a já osobně se toho příště vyvaruji. To je vážení ale jen a jen konstatování.
Odpuštění je něco daleko vyššího a souvisí to s celkovým vývojem jedince. Odpustit sobě může až ten, kdo je schopen odpustit i jiným. Tedy abych byl konkrétní. Pokud neuvidím v očích vraha, zločince či zvrhlého člověka božího člověka, tedy neuvidím v nich krásu a neskonalou nádheru božího jsoucna, tak nemohu mluvit o tom, že tomuto člověku jsem odpustil. Odpuštění je cosi, co diametrálně mění situaci. Po odpuštění jsem schopen se dívat na tohoto jedince jako na BOŽÍ VÝTVOR a to se vším co k tomu přináleží. Jeho chyby (tedy i vraždy) vnímám jen jako jeho pomýlení, které ale je pouze dočasným stavem na jeho cestě životem a které mu způsobují komplikace. Teprve tehdy, až budu schopen i v očích jiných lidech vidět boží tvory, teprve tehdy mám možnost pomýšlet na vlastní odpuštění sama sobě. Do té doby se jedná pouze o konstatování, že jsem to nedělal správně. Pozor tedy na to, abychom se sami neuváděli v omyl.
Antonín Mareš