Kapitola 1. Přítomnost
Předcházející část: Upřesnění výrazů použitých slov
Kapitola 1 PŘÍTOMNOST Ticho a mlčení prolíná vším okolo, pohyb se zpomaluje a zastavuje. Ze všech věcí vyzařuje síla života. Každý předmět je součástí ostatních. Zářivé světlo je úžasně Božské ve své podstatě. Zcela a plně pokrývá vše ve své absolutní Jednotě, vše je vzájemně provázáno, komunikuje jedno s druhým a nachází se ve vzájemné harmonii díky poznání i sdílení základní kvality podstaty bytí. Vše pronikající Bytí zahrnuje vše bez výjimky. Nábytek v pokoji má stejné postavení jako kameny nebo rostliny, co do důležitosti. Nic není za hranicí Všeho, všeobjímajícího, absolutního, dokonalého, bezchybného. Všechno má stejnou hodnotu, protože jedinou reálnou hodnotou je Božské bytí. Rozum uklidněný v Tichu Přítomnosti je tichý, nemluvný. Nejsou v něm obrazy, plány ani myšlenky. Nemá o nich kdo přemýšlet. Bez individua neexistuje myšlení, činnost. Vše probíhá samo o sobě, jako aspekt Přítomnosti. V běžném stavu vědomí zní zvuk na pozadí ticha a zaměňuje ho. V Přítomnosti ale všechno probíhá obráceně. I když je zvuk slyšet, nachází se na pozadí. Ticho ho převyšuje, proto trvá, zvuk ho nezaměňuje. Nic nenarušuje nehybnost a mír. Ačkoliv pohyb je, ale on nenarušuje nepohyblivý klid, nacházející se za hranicí pohybu a obsahující ho v sobě. Vše se pohybuje jakoby ve zpomaleném filmu, protože čas neexistuje. Je pouze stále trvající stav Teď. Neexistují události a děje, protože se všechny začátky i konce odehrávají pouze v duálním vědomí pozorovatele. Bez nich neexistuje postupnost událostí, kterou by bylo možné popsat nebo vysvětlit. Místo přemýšlení přichází automaticky se zjevující vědění, které umožňuje úplné pochopení a vysvětluje samo sebe skrze své zářivé bytí. Všechno, jakoby bez zvuku, hovoří a ukazuje samo sebe ve vší absolutní kráse své dokonalosti. Tak projevuje svůj majestát a zjevuje svoje nedílné Božství. Síla této něžnosti je neomezená a díky tomu, že je absolutní a všudypřítomná, neexistuje její opak. Proniká Vším Jsoucím, z její síly vzniká samo bytí, které vytváří tato síla a současně ho udržuje. Tato síla je nedílnou kvalitou Přítomnosti a přítomnost této kvality je podstatou samotného bytí. Tato kvalita je přítomna ve všech věcech v rovné míře. Nikde neexistuje prázdnota, protože Přítomnost zaplňuje veškerý prostor a všechny věci v něm. Každý lísteček se raduje z Boží Přítomnosti. Všechny věci se nacházejí ve stavu tiché radosti z toho, že jejich vědomí setrvává v prožívání Božství. Všemu je vlastní neměnná, věčně trvající vděčnost za to, že je jim dán dar prožitku přítomnosti Boha. Vděčnost je forma, kterou se vyjadřuje úcta. Vše stvořené, co získalo bytí je sjednoceno odrazem Boží slávy. Funkčnost těla trvá a odráží záměry, které se předávají skrze vědomí. Pokračování existence těla nevyvolává žádný zvláštní zájem a je zřejmé, že tělo ve Skutečnosti přináleží Vesmíru. Těla i předměty světa odrážejí nekonečné variace, není v nich nic nedokonalého. Nic nemůže být lepší nebo horší než to jiné, všechny věci jsou stejné co do důležitosti i významu. Jelikož se vše nachází vždy v procesu tvoření, znamená to, že je vše vyjádřením Božství, jinak by to nemohlo existovat. Poznání toho, že vše existující je obrazem Božského Tvoření, vysvětluje, proč si vše zasluhuje vážnost i úctu. Týká se to i úcty k duchu ve všech živých tvorech i v přírodě, což je charakteristické pro mnohé kultury. Takže, člověk může působit na okolnosti, aby napomohl ztělesnění požadovaných možností. Realizujíce volbu, lidské vědomí může mít vliv na výsledky, ale síla tvoření přísluší pouze Bohu. Podstata tvoření, přesahující čas, prostor i podmínky, se otevírá sama od sebe a prezentuje se vědomí Poznání jako dar Přítomnosti. Všem věcem je vlastní svátost jako důsledek jejich Božského stvoření. Když odvrhneme stranou kritické myšlení a vyjevení rozporů, přináležející duálnímu vnímání, obnaží se absolutní dokonalost a krása všeho. Umění má snahu abstrahovat toto poznání, když vypichuje pouze jeden okamžik a znehybňuje ho v umělecké fotografii nebo soše. Každý snímek zobrazuje dokonalost, kterou je možné ohodnotit pouze tehdy, pokud oddělíme každý obrázek od pokřivení jeho minulosti. Drama každého momentu existence se uchovává, když ho umění zachraňuje před jeho zmizením kvůli změně materiální formy, nazývající se minulost. Vnímání – je pohled ega, které, převádějíc neprožitelnou Nekonečnost do prožívané konečnosti, rodí vnímání času, místa, doby trvání, míry, pozice, formy, hranic i specifik. Následující část: Kapitola 2. Obnovení pozemského života
PŘÍTOMNOST
PROLOG