Kapitola 1. Přehled

Předcházející část: Úvod

KAPITOLA 1

Přehled

Historický vývoj jakékoli oblasti kritického lidského poznání je vždy zajímavý a ukazuje, jak nové poznatky přicházejí a pak získávají na síle. Investigativní výzkum je energizován vrozenou charakteristickou neukojitelnou zvědavostí, která patří k biologické a lidské evoluci.

Všechny živé bytosti se věnují neustálému zkoumání, zjišťování a objevům, shromažďování a ukládání dat. To má zásadní význam pro přežití zvířecího života, pro život zvířat, která se rodí s deficitem interního zdroje energie, kterou proto musí získat z životního prostředí a z externích zdrojů. To zase vyžaduje konstantní průzkum za účelem identifikace a ochutnání dostupných zdrojů energie. Tak je učení (inteligence) vrozeným předpokladem pro přežití. Akvizicí, která následuje, jsou přednastavené biologické programy, které jsou inherentní strukturou a funkcí samotného organismu. Tato schopnost eskaluje v evolučním stromu spolu s kalibrovanou úrovní vědomí.

Vzhledem k tomu, že energetické pole vědomí je neviditelné a nelineární, nebylo rozpoznáno jako důležité pro studium, vyjma osvícených mudrců v průběhu času. V posledních desetiletích však byl hlavní vědecký průlom učiněn objevem důležitého Heisenbergova principu neurčitosti. Je třeba poznamenat, že pouhé pozorování experimentu změní výsledek (na vlně funkce přejde z potenciality do skutečnosti), a tím, vůbec poprvé, samotné vědomí, stejně jako záměr, vstoupilo do vědecké teorie a diskuse. (Viz Stapp, 2007)

Inteligence

Inteligence zahrnuje schopnost abstrahovat a organizovat třídy, definice a hierarchie základního významu a operací. Tyto jsou pak dále objasněny rozlišováním pomocí myšlenkového procesu (sémantika). Tyto posledně jmenované podmínky se vztahují k obsahu inteligence, která je více sladěna s vyplývajícím širším polem vědomí. Všimněte si, že inteligence i vědomí jsou přirozeně bez formy. Inteligence zahrnuje schopnost extrahovat design, smysl a význam v abstraktní implikaci. Intelektuální kapacita je identifikovatelná jako způsobilosti, které se projevují jako inteligenční kvocient (IQ).

Na rozdíl od IQ, které je celoživotní, spíše stacionární schopnost, individuální úroveň vědomí, která je již kalibrovatelná při narození, se daří značně zvýšit dokonce i pomocí příznivých faktorů, jako je vliv duchovních a náboženských učitelů, motivací, duchovním vzděláním a v rané části života estetikou. Tyto faktory biologicky ovlivňují funkci mozku a dominantní hemisféru, stejně jako neuronová spojení a chemii mozku prostřednictvím transmiterů. Zatímco se IQ může vztahovat na intelektuální schopnosti, jejich význam je zastíněn pokroky v úrovni vědomí samotného, které naopak odráži vrozené sklony, volní záměr a volby.

Může být snadno zdokumentováno a ukázáno, že celková úroveň vědomí života se pomalu zvyšovala v průběhu archeologických věků, jak to reprezentuje vývoj živočišné říše (viz kapitola 4). Podobně úroveň vědomí lidské evoluce znázorňuje stejný typ progrese v průběhu času.

V době narození Buddhy lidstvo kolektivně kalibrovalo v úrovni 90. V čase narození Ježíše Krista kolektivní úroveň vědomí dosáhla 100 a pomalu se vyšplhala na úroveň 190, kde zůstala po mnoho staletí. Koncem osmdesátých let dvacátého století náhle vyskočila od úrovně 190 nad kritickou úroveň 200 až 204, a později na 207. Ta pak opět klesla v roce 2007 na úroveň 204.

V současné době přibližně osmdesát pět procent lidstva kalibruje pod kritickou úrovní vědomí 200. Ve Spojených státech padesát pět procent obyvatel má nižší úroveň než 200, což je významné, protože to bylo jen čtyřicet devět procent v roce 2005. Kolektivní negativita populace pod úrovní 200 je vyvážena menšinou lidí, kteří kalibrují vysoko nad 200 a jejichž pozitivní síla je mnohem větší než negativní tah mas pod úrovní 200.

Vzestup síly je exponenciální, proto ve skutečnosti pouze velmi málo lidí s velmi pokročilou úrovní vědomí vyvažuje negativitu zbytku lidstva.

Distribuce hladin vědomí lidstva

Úrovně vědomí jako zdroj lidských konfliktů

Jednotlivci jsou sociálně přitahováni k ostatním lidem, kteří mají podobné úrovně vědomí, jak lze snadno pozorovat u subkultur v rozmezí od endemického násilí nebo kriminality, k těm, které jsou podporující, duchovně orientovaní a benevolentní. Každá skupina má své vlastní logo, jazyk a způsob myšlení. Každá skupina má také vlastní politické vrstvy a pojetí morálky a společenského chování. Jak lze snadno vidět, tyto si často oponují a výsledkem jsou nekonečné kulturní a vojenské války.

Nejvážnější dichotomie vzniká z převrácení pravdy a lži v úrovních vědomí pod 200. Tudíž v dnešním světě existuje dramatická konfrontace mezi těmito polarizovanými extrémy, ve kterých kultury založené na víře, které mají úroveň vědomí tak nízkou, že dosahuje dokonce jen 20 (primitivismus, džihádismus), tak nyní ohrožují celý svět prostřednictvím jaderné techniky. V civilizovaných zemích se od lidí očekává racionalita a sebekázeň, ale tyto vlastnosti jsou zesměšňovány jako slabošské lidmi s nejnižšími úrovněmi vědomí, které jsou samy o sobě náchylné k zvířecí xenofobii, paranoie, bludům a bujícímu násilí motivovanému nenávistí.

V historii se opakují stejné vzory nejen mezi jednotlivci, ale i mezi třídami, zeměmi, kulturami a náboženstvími, kdy se démonizují alternativní názory. Tak vlastně existují dvě velmi diametrálně odlišné a polarizované lidské kultury: ty nad úrovní vědomí 200 a ty pod 200, a každá strana vidí tu druhou jako nepřítele.

Jak bude popsáno později, konflikt mezi těmito dvěma protilehlými civilizacemi má své kořeny nejen v ideologii, ale i ve skutečné biologii různých funkcí mozku, kdy mozkovou fyziologii určují různé dominantní hemisféry a neurotransmitery (viz kapitola 4).

Výsledný rozdíl je tedy nejen sociální, náboženský, politický a kulturní, ale i biologický, hormonální, a neurochemický. Základním zdrojem této dichotomie je evoluční původ, a tak už i v dávné historii je endemický v lidské rase. Jde tedy o vnitřní a vrozený stav druhu hominida (rodu Homo sapiens).

Řešení

Ego lpí na zisku, který je primární motivací všech záměrů, cílů a akcí. S duchovní vývojem jsou tyto cíle opouštěny, ale pouze pro to, co je považované za vyšší dobro. Dokonce i se silným záměrem a obětavostí je lidský pokrok pomalý a obtížný. To znamená, že trpělivost je nezbytný předpoklad pro soucitné pochopení, že tempo lidské evoluce kolísá (například snížení úrovně vědomí lidstva z 207 na 204 v posledních letech).

Akceptování, že konflikty a disparity jsou vrozené lidskému stavu (např. Kain vs. Abel), paradoxně přináší pocit vnitřní úlevy od viny. Lidský život nabízí maximální příležitosti pro spirituální evoluci. Lidské vnímání však vidí osobní, sociální, politické a ideové konflikty tak, že zabraňují míru a štěstí. Naopak, duchovní Já vidí v tom samém světě dokonalost.

Zatímco se zpočátku mohou některá z předchozích tvrzení zdát nejednoznačná, účelem informací, které následují v následné kapitole, je objasnit a ukázat jejich plný význam. Pochopení je důsledkem kontextu, a vědomí samo o sobě nabízí konečný kontext, kterým se zdánlivě skryté stává evidentní. Zatímco lež a instinkty ega se spoléhají na sílu a na „příčinné souvislosti“, v kontrastu s tím pravda vyjadřuje účinnou moc. Ona nepřemáhá lež, ale pouze ji nahradí realizací následného zasazení do kontextu, přičemž „význam“ má větší rozměr kvůli expandujícímu paradigmatu. Ve skutečnosti se nejedná konflikt, protože menší je nahrazeno větším a je rozpuštěno do většího, jako světlo nahradí tmu a není k ní v opozici. Ego je absorbováno do většího Já, takže již není ve zdánlivé opozici, ani již neexistují zdánlivé rozdíly jako zdroj konfliktu.

Následující část: Kapitola 2. Lidské dilema