Kapitola 5. základní struktura pravdy
Předcházející část: Kapitola 4. vývoj vědomí
KAPITOLA 5
Základní struktura pravdy
Lidská mysl nebyla schopná vyřešit hádanku pravdy pro několik rozhodujících důvodů:
- Nedostatek znalosti o vývoji vědomí a jeho úrovních.
- Nedostatek porozumění pro přirozenost a strukturu ega a jeho původ.
- Vnitřní vady a omezení ega.
- Neschopnost si uvědomit význam vztahu mezi souvislostmi a obsahem.
- Význam posunu paradigmatu pro zasazení vztahu do kontextu.
Se sofistikací a zralostí se nicméně postupně vyjasní, že se kritéria pro pravdu mění, nebo jsou dokonce úplně kompenzovaná změnou v celkovém poli. A sdělení je jen pravda ve specifické souvislosti a stejně přesné sdělení se může stát nestydatě falešným v jiné souvislosti (situační etika, zhoršená zodpovědnost, polehčující okolnosti, jiná doba, jiná kultura nebo historické období, atd.). Tyto okolnosti změní vnímání pravdy a odpovědnosti. Tak se vyjasní, že spolehlivé porozumění pravdě vyžaduje definici a popis nejen obsahu, ale také porozumění souvislostem, celkovému poli a záměru pozorovatele.
Ověřitelná pravda je tak produkt (1) obsahu, (2) úhlu pohledu, plus vlivu záměru (3) a souvislostí (4), které znovu odrážejí paradigma (5) tedy význam. Akademická věda s tím zápolí, neboť vývoj vědy je sám o sobě produkt vědomí a to postoupilo z omezení lineárního Newtonova matematického modelu reality dál k nelineární dynamice a kvantové mechanice, ve kterých Heisenbergův princip označuje přechod z údajně objektivní reality k více pokročilému pochopení, že vědění všeho zahrnuje i Newtonovo paradigma. Nic není popsatelné nebo srozumitelné kromě vědomí pozorovatele samotného. Za těmito pokroky ve vědomí je celkem nedávný objev kalibrování základních úrovní vědomí, kde jsou i jiné domény možností a proto skutečností, stejně jako kritické rozlišování mezi vlastnostmi síly a moci.
Obsah vždy existuje v souvislosti stejně jako v poli pozorování. Primární defekt Newtonova paradigmatu je lpění na budování intelektuálního principu příčinnosti (úroveň 450), který má jen omezenou pragmatickou aplikaci. Jednoduché schéma může vyjasnit situaci:
OBSAH, POLE, A SOUVISLOST
Situace: Čas, místo, okolnosti, vlivy, přispívající faktory, a to jak známé tak neznámé.
Lineární a nelineární. Nejbližší pole.
Nekonečná souvislost: Nelineární, nekonečný, všudypřítomný, nadčasový. Zaznamenává navždy všechny události a okolnosti.
OBSAH, POLE A SOUVISLOST
| Obsah | nejbližší pole | souvislost |
| Ego | duchovní ego | vědomí |
| Lineární | neomezený | |
| Omezený | neomezený | |
| Vymezitelný | popsatelný | zkušenostní |
| Předpověditelný | náhodný | nezávislý na jiném |
| Newtonův vzor | nelineární dynamika | duchovní |
| Měřitelný | identifikovatelný | pozorovatelný |
| Ohraničený | rozptýlený | všeobecný |
| Síla | vliv | potenciace (moc) |
| Čas | vypočitatelný | nadčasový |
| Specifické umístění | zobecněný, propletený | nelokální |
| Dokazatelný | odhadovaný | poznatelný |
| Vybraný | proměnný | absolutní |
Protože komponenty jsou poznatelné, pole může být viděné jako nejbližší nebo jako mající pravděpodobný účinek na obsah. Pole tak jako počasí může kolísat a také zahrnuje nehmotné faktory, jako je veřejné mínění, vliv dřívějších událostí nebo systémy víry, vědomí a nevědomí.
Nicméně za formou, obsahem a nejbližším polem nebo podmínkami je absolutní, celkový, beztvarý kontext, který je neomezený časovým rozměrem nebo dimenzí, ale ve kterém lidské vědomí operuje a pracuje jako souřadný systém, ze kterého může pozorovat vybrané body.
Tam je progresivní pochopení a schopnost nebo způsobilost poznat pravdu jako posun od obsahu k poli a souvislostem. Schopnost vědět je dále závislá na pozorovatelově mozku, fyziologii, záměru, zralosti a kalibrované úrovni vědomí (je popsané v kapitole 7).
Po přezkoumání se rozeznání pravdy ukazuje být relativně komplexní proces, který je relativně jednoduchý a zřejmý. Porozumění jeho povaze je také intuitivní a pohotové pochopení je bez zbytečného uvažování.
V každodenní praxi je kontext nevyjádřený, ale obsah je, samozřejmě, vždy stanovený. Důležitá a nejčastější chyba je, že se špatně určí a označí povaha nejbližšího pole. Například běžný omyl je vzít specifické sociální chování, projektovat ho do jiného časového období a potom ho posuzovat.
Jak můžeme vidět, význam obsahu vyžaduje zahrnutí obou nejbližších polí a souvislostí. Proto je pravda produkt pozorování ze všech tří polí, plus vědomí, kapacita a vlastnosti pozorovatele.
Pravda není jen produkt obsahu a souvislostí, ale je také kriticky spojená se specifickou úrovní vědomí a co je pravdivé v jedné úrovni vědomí, je viděno jako nepravdivé v další úrovni. To je ostře zřejmé v sociálních způsobech chování, v mezinárodní diplomacii, v náboženských konfliktech a ve sporných politických postojích.
Vzestup vědomí je usnadněný vědomím evoluční povahy ega a jeho struktury. Nejběžnější chybou, která brzdí vývoj jedince i společnosti je změnit postoje démonizovaného ega a potom smíchat omyly snahou rozpustit ego zaútočením na něj s vinou, hanbou a negativním sebeodsuzováním. Ego je již houževnaté a mravokárné zaútočení na něj mu jenom dává o to více energie. Důležitější je porozumění vývoji ega v průběhu velkých časových období, tomu že je relativně skutečně nevinné a je jenom naprogramované být, čím je, a je založené na nutnosti zvířecího přežití.
Síla ze své povahy vyvolává protisílu a každá pozice ega má svou opozici. Tak použití prostého duchovního konceptu, jako je ochota odpustit, může zrušit dokonce dlouholeté egoistické pozice. My vidíme toto v příkladu veteránů na obou stranách druhé světové války, které dávno odpustily svým bývalým nepřátelům, navzdory rozšířené smrti a ničení, kterého byli svědky. Toto demonstruje, že dokonce nejzávažnější okolnosti a zkušenosti mohou být zhojené. Mechanismem, který dovoluje toto hojení, je ochota vzdát se odsuzování a nenávisti ve prospěch míru a lásky.
Zatímco mysl tajně věří, že přežití je kvůli egu, tak přežití je naopak, kvůli duchu, který dodá energii egu, aby vykonalo důležité úkoly. To je kvůli záměru ducha, který připomíná nižšímu já – egu, vzít si vitamíny. Popravdě, my existujeme a přežíváme ne kvůli egu, ale jemu navzdory.
Výzkum vědomí odhaluje další rozhodující činitele, kteří mohou přispět ke klidné mysli. Úroveň vědomí člověka je dána již v době jeho narození, a zároveň v době narození je nastaven přesný čas tělesné smrti. Třebaže čas tělesné smrti je již nastavený v době narození, neznamená to, že je předurčený. (Výše uvedené opětovně kalibrovalo jako pravdivé během přednášky.)
Osoby, které překročí úroveň vědomí 600 ve svém duchovním vývoji, kde již není ztotožnění s myslí nebo tělem jako se svou identitou, mohou vyvolat zpět své minulé doby života s jasností. Znovu, bez ohledu na druh těla nebo okolnosti zvítězí v té době identický smysl sebe, který je stejný jako v přítomnosti. V každém minulém životě se zdá být účelné zažít významnou duchovní lekci, a jiné podmínky jenom specifikují roli nejvhodnější pro objektivní učení. Tento objev je ve shodě s předpokladem, že vědomí se vyvíjí v průběhu ohromného času a tento vývoj je vrozená kvalita vědomí samotného.
Následující část: Kapitola 6. manifestace versus příčinnost: Stvoření versus evoluce