Kapitola 3. Orientace

Předcházející část: Kapitola 2. Vnitřní cesta

KAPITOLA 3:

Orientace

Úvod

Pozice

Rozhodnutí být laskavý ke všemu živému nebo respektovat posvátnost všeho, co existuje, jsou silné postoje duchovní evoluce, společně s ctnostmi soucitu, ochoty odpustit a snahy pochopit místo soudit. Neustálou odevzdaností se vnímání rozpouští do rozpoznání podstaty.

Žádost a modlitba k Božství jsou usnadněny hlubokým pokorným odevzdáním se. Tato pokora je jen pravdivé uznání skutečnosti, že ego / mysl, na základě své struktury a designu je skutečně neschopné odlišit pravdu od lži (esenci od vzhledu). Emoce nejsou ukazatelem pravdy, jsou podmíněné postoji a okolnostmi.

Ústřední bod

V běžném životě se mysl zaměřuje na lineární obsah, specifické detaily a emocionální vnímání. Ego získává energii následkem projekcí a z přeceňovaných odhadů. Proces energetizace vnímání a tužeb vychází z toho, že ego očekává potěšení a odměny. Naopak duchovní úsilí není zaměřeno na výsledek, ale na soulad s celkovým polem záměru.

Ego je orientováno na specifický a lineární obsah očekávané vidiny. Jeho účinek na samotnou vidinu je výhradní, omezený a zaměřený především na blízké okolí subjektu (aby se usnadnila manipulace). Duch je orientován na kontext a celistvost, a je tedy inkluzivní a zaměřuje se na vzdálenější okolí subjektu. Jeho pole je spíše rozptýlené než lokální.

Pro kontemplativní životní styl, který vede k duchovnímu vývoji, je charakteristické mít vztah spíše k celkovému poli, než zahrnovat detaily specifik. V meditativní praxi tedy existuje posun od zaměření se na specifika na počátku k pozdější progresívní identifikaci s celkovým polem a nakonec se samotným kontextem.

Když je pozornost zaměřena na požadovaný objekt, zaměření je směrováno na blízké okolí objektu. Naopak pohled na to, co je milováno, má za následek inkluzivní posun pozornosti na vzdálenější okolí.

Hlubší vrstvy proto vynášejí na povrch víru člověka o Bohu, naprogramované duchovní očekávání a systémy víry. Duchovní práce je tedy záležitostí průzkumu, který překračuje mentální koncepty, jako je příčina a následek.

Duchovní záměr podepírá, posiluje postoj svědka a zaměřuje se na svědectví a pozorování spíše než na činnost nebo specifikaci. Duchovní proces je jako umístění sebe ve větru nebo ve vodním proudu.

Duchovní motivace, záměr a vyrovnání by mohly být přirovnány ke změně magnetického nebo gravitačního pole, jehož vlivem se kontext posunuje a odhaluje jiné porozumění. Například zdánlivá ztráta se v nových souvislostech ukazuje jako skrytý zisk (větší svoboda, otevření příležitostí a možností, atd.). Pro srovnání, na úrovni pýchy jsou možnosti malé a omezené, ale od ochoty, odevzdanosti, a akceptace jsou možnosti mnohočetné.

Vůle

Ego chce brát energii a namáhá se. Mohlo by se to skutečně chápat jako forma agrese. Naopak vzývání Duchovní Vůle je jako otevřít stavidla a ustoupit. Vůle ega dává události do souvislostí z hlediska příčin a následků, z kterých si osobní já činí nároky nebo obviňuje, protože je považuje za příčinné činitele. Naproti tomu Duchovní Vůle není osobní, ale je kvalitou vědomí, které změní kontext odevzdaností a pozváním moci Já. Duchovní Vůle kalibruje na úrovni 850 a osobní vůle kalibruje pouze na současné úrovni vědomí dané osoby.

Odevzdání osobní vůle do Vůle (moudrosti) Boží (nebo Prozřetelnosti, vyšší moci) znamená vzdát se kontroly a ovládání. Je možné očekávat, že ego bude odolávat a vymyslí výmluvy, protiargumenty a mnohé obavy, aby si zachovalo iluzorní kontrolu. Postoje ega jsou posíleny pýchou i touhou po konkrétních výsledcích. Ustoupit a pozvat zásah Božství vypadá pro ego jako ztráta, zatímco pro Ducha je to zjevně vítězství.

Další omezení osobní vůle je to, že nemá žádné znalosti o karmických sklonech nebo o přiměřeném načasování, ani nemá moudrost (všemohoucnost) pochopit prospěšnou posloupnost. Já vše organizuje s vnitřní znalostí kapacity. Například pokusit se čelit určitému konfliktu předčasně může být neúspěšné a bylo by to úspěšné až po vyřešení několika dalších vrstev konfliktu.

Sladění povědomí

Duchovní sladění probíhá spíše s kontextem než s obsahem.

Otázka: Můžete to doplnit příkladem?

Kurz zázraků učí, že každý je vnitřně nevinný a pouze je obalamucen egem. Hřích tedy znamená omezení, chybu a chybné vnímání v důsledku zhoršené kapacity. To také představuje omezení vývoje.

Vědecký výzkum naznačuje, že lidské ego / mysl je ze své podstaty neschopné odlišit pravdu od lži na základě své konstrukce. Mysl je jako hardware počítače, který bude přehrávat něco, nač byl naprogramován, ať už jde o propagandu, dezinformace, emoční zkreslení, předsudky, klamavé memy (slogany) atd.

Úplné přijetí by tedy vedlo k ukončení odsuzování, hněvu, nelibosti, viny a nenávisti vůči sobě i ostatním. Plné přijetí na druhé straně neznamená stát se apologistou hrubě negativního, destruktivního chování. Býk může chybně vnímat okolní osobu jako potenciálního nepřítele, ale to neznamená, že mu člověk dovolí, aby ho zbytečně nabral na roh.

Otázka: Mnoho duševních a morálních dilemat nelze vyřešit pouze v omezené úrovni obsahu.

Odpověď: To je jasný postřeh. Když se přidává historický a kulturní kontext, začnou mnohé jevy vypadat jinak. Rozumět evolučnímu původu samotného ega a jeho souladu s podporou živočišného evolučního života vytváří více komplexní, rozšířené paradigma, z něhož lze vidět lidskou motivaci a chování. Dostupné možnosti jsou omezeny úrovní vědomí a liší se na každé úrovni. To také usnadňuje soucit namísto odsudku. Hodně odsuzování vychází z hypotetických postojů, například, že lidé by měli být jiní, nicméně kdyby mohli, byli by. Hypotetické možnosti se stávají skutečností úmyslem, evoluční úrovní vědomí a za příznivých podmínek. Jedna z nejdůležitějších podmínek, která omezuje možnosti a není k dispozici obyčejnému vnímání, jsou karmické vzorce, včetně sklonů a nevyřešených povinností, a rovněž karmické příležitosti.

Odpověď: Karma skutečně znamená totalitu vlastního dědictví, která zahrnuje jak známé, tak neznámé, lineární i nelineární faktory. Prostě narodit se jako lidská bytost již představuje vyjádření nespočetných milionů faktorů. Geny nebo chromozómy jsou pouze mechanismy karmického přenosu, který již obsahuje mechaniku fyzičnosti, jejíž vyjádření vyžaduje enormní informační vzory. Každý má již kalibrovatelnou úroveň vědomí v okamžiku narození, které souvisí s fyzickými vlastnostmi.

Západní svět přijímá karmické následky po fyzické smrti jako osud duše. Východní svět přijímá skutečnost karmy jako pokračující evoluci ducha v průběhu velkých časových období. Kalibrace vědomí potvrzuje a značně demonstruje, že každý záměr nebo jednání, a to i v nejvíce podrobných detailech, je zakomponován a zaznamenán navždy v nekonečné oblasti vědomí. Je také potvrzeno (na úrovni vědomí 1000), že každý, bez výjimky, je odpovědný Vesmíru (tj. Boží Mysli nebo Božské Prozřetelnosti či jakémukoli zvolenému názvu).

Otázka: Ale není mnoho vlastností nebo událostí jen náhodných?

Odpověď: Nekonečné věčné neprojevené pole se stane zjeveným jako Stvoření na základě Božské Ordonance (jako vyjádření jeho podstaty). Moc pole je absolutní a inkluzivní, je všudypřítomná i mimo čas, a v něm nastává manifestace, když jsou podmínky příznivé. Záměr sám je také přispívajícím faktorem.

Rozum, logika a předvídatelnost jsou omezené na úroveň vědomí 400+, zatímco Realita nemá žádné takové omezení. Všechno přichází do aktualizace z potenciálu a zákony karmy jsou nejen lineární, ale i kontextualizované přes nelineární systém.

Chaos je mentalizace, která znamená neidentifikovaný a nepředvídatelný, což znamená, že nelze identifikovat nebo předvídat z lineárního, matematického úhlu pohledu, tj. nemá žádný identifikovatelný vzorec. Kontext je lokální a identifikovatelný, stejně jako nelokální a neidentifikovatelný. Znalost je odrazem paradigmatu, které je identifikovatelné kalibrací vědomí samotného kontextuálního pole. Skutečný důvod, proč není k dispozici mnoho informací, je neschopnost klást správnou otázku.

Otázka: Vyžaduje vnitřní cesta erudici?

Odpověď: Ne. Jsou vyžadovány pouhé jednoduché postoje a nezbytná motivace. Snažit se poznat, že Bůh je nedotčená a konečná aspirace.

Následující část: Kapitola 4. Duchovní praktiky